Přeskočit na obsah Přeskočit na levý panel Přeskočit na patičku

Historie huti, válcovny a strojírny

Roku 1870 byly převedeny na „Rosickou báňskou společnost“ železorudné doly; v horní knize soudu v Olomouci byl zanesen jako zmocněnec Julius Rittler, ředitel RBS.

Železorudné doly

Nové těžířstvo mělo ve svém okruhu a správě 73 dolových měr o celkové výměře 890.624 čtverečních sáhů. Kromě toho měla ještě společnost 40 volných kutišť, odkud očekávala vydatná ložiska železných rud. Doly byly v provozu na území soudních okresů Ivančic, Krumlova, Mor. Budějovic, Znojma, Hrotovic, Jihlavy, Třebíče, Vel. Meziříčí, Bystřice nad. Perštejněm a Telče. Z tohoto množství bylo 11 hlubinných dolů v hloubce 125 sáhů a dvě délky 145 sáhů. V plném provozu bylo 13 dolů od 91 sáhů hloubky a 3 štoly od 85 sáhů délky.

Rozvoj železáren

Po dlouhých zkouškách se podařilo Bedřichu Kleinovi dosáhnout lepších tavících úspěchů. Proto se společnost rozhodla železárny zvětšit a ještě více techniky zdokonalit. Současně bylo jednáno s majitelem rosického panství a členem dozorčí rady Šimonem Sinou o prodej budov a pozemků na stavbu dalších domů. Větší část dělnictva zaměstnána v dolech a železárnách bydlela totiž velmi daleko od pracoviště, takže při špatném počasí, zejména v zimě nebo při polních pracích a onemocnění činila absence 8 – 10%. Jednání dopadlo dobře. Majitel panství prodal společnosti 37.235 ha pozemků vč. hájovny. Tím byla umožněna další výstavba dělnických domků, navíc, aby byli dělníci více připoutaní k novému domovu, dostali k bytu ještě menší pozemky na zahrádku a pro pěstování brambor. V roce 1871 vlastnila společnost pro zaměstnance 8 obytných domů s 82 byty a dvě noclehárny. Pro děti úředníků a dělníků z dolů a huti byla postavena soukromá škola. Mimo to společnost vlastnila i závodní hostinec a nemocnici. V tomto roce bylo v železárnách zaměstnáno 515 pracovníků.

Správcem hutí Bedřich Klein

President rosického těžířstva Jan Arnošt Herring jmenoval dne 1. března 1870 po odchodu hutního mistra Rajského správcem hutí Bedřicha Kleina, kterému se dostalo kromě specielního vedení válcovny ještě vedení provozu vysoké pece, slévárny, dílen a šamotárny. Současně mu byl upraven roční plat na 2 000 zl. Kromě toho mu byly stanoveny tantiemy a to z každého vyrobeného centu zboží ve vlastní válcovně půl krejcaru. Tato úprava platila do té doby, než byl B. Klein zúčastněn procenty na čistém zisku rosických železáren.

Krize

V letech 1870-1873 bylo do železáren investováno 1 252 623 zlatých. V období let 1870-1871 vyrobila huť 66 480 centů surového železa, včetně 3 137 centů litiny a tyto výsledky nebyly takové, jak se očekávalo. Současně se i projevovaly potíže zaviněné technickými nedostatky. Vysoká pec musela být koncem června 1872 vyhasnuta, aby se mohl opravit její podstavec. Velké těžkosti prodělávala válcovna, hlavně v jakosti výrobků a v důsledku toho byla zastavena úplně výroba kolejnic. Největší však potíž byla v soutěžení s ostatními podniky. Železárny byly v r. 1872 značně pasivní a proto byla v r. 1873 zastavena i těžba železné rudy a současně i omezen provoz válcovny. Průmysl železárenský byl v té době značně poškozen vídeňským finančním krachem. Poklesl nejen odbyt výrobků, ale i jeho ceny. Vysoká pec nebyla proto již znovu zapálena, válcovna zpracovávala staré zásoby a koncem září 1874 byla zastavena. Stav dělníků poklesl v tomto roce na 104 osob. Byla to kritická situace i pro tehdejší „Bratrskou pokladnu“ železáren. Důvěrníci – nejstarší bratři hledali proto záchranu ve spojení s dělníky dolů, kteří měli rovněž svoji bratrskou pokladnu. Po schválení stanov horním hejtmanství ve Vídni dne 16. července 1875 byly obě bratrské pokladny sloučeny. Tím se zachovaly minimální dávky pensistům, vdovám a sirotkům. Nejstaršími důvěrníky, kteří hájili zájmy dělníků v bratrské pokladně byli Jan Wurm, Antonín Kejda, František Drnec, Antonín Švihálek, Bedřich Cempírek a Josef Škoda. Pracovalo se jen v malém rozsahu ve slévárně a r. 1874 bylo vyrobeno pouze 9 552 centů železa pro vlastní závody – doly. Na základě tohoto neutěšeného stavu zmocnila valná hromada akcionářů správní radu RBS, aby byly železárny buď prodány nebo pronajaty. Nikdo se však nenašel, kdo by měl o ně zájem. Proto byla roku 1876 zavedena výroba hospodářských strojů, jako např. mlátiček ručních, žentourů, řezaček na slámu a řepu apod. Na objednávky zákazníků vyráběla pak slévárna různé odlitky ve váze až 190 centů a v kovárně radlice a lopaty. Pracovní doba byla 11 hodin, včetně hodinové přestávky a ve válcovně pak s přestávkami 12 hodin.

Sociální postavení dělníků

Denní výdělek činil u horníků 95 krejcarů, a u ostatních dělníků 60 – 75 krejcarů. U vysoké pece měli taviči 1 zl. 20 krej. až 1 zl. 35 krej. Ostatní dělníci pak 75 – 80 krej. Sociální zařízení bylo rovněž nedostatečné. Dělníci se umývali společně ve kbelích se studenou vodou, ve slévárně nebyly ani skříňky na šaty, takže slevači byli nucení choditi domů v zaprášených a zašpiněných šatech. Velmi tvrdé bylo ustanovení, které bylo obsaženo v služebním řádě, a jež se týkalo vdov po zaměstnancích, poněvadž musely do měsíce po úmrtí svého manžela vyklidit byt.

Martinské pece

Kovárna vyráběla různé výkovky a výlisky až do váhy 400 kg.

Roku 1889 bylo započato s výrobou železničních součástek pro vagóny. Ve snaze vyrobit si vlastní železo, postavila správa železáren v letech 1894 – 1895 martinské pece. Avšak Martinská pec vyrobila v letech 1896 až 1901 celkem 350 000 centů železa se ztrátou 694 408 korun. V těchto letech bylo v železárnách 644 až 735 zaměstnanců. Válcovna vykázala za tutéž dobu ztrátu 107 810 korun. Časté poruchy pecí, značná zmetkovitost a dravá konkurence pak byly příčinou toho, že správa podniku se s železářských kartelem dohodla martinskou pec a válcovnu za odškodné zastavit.

Vybavení válcovny

Válcovna byla v té době poměrně technicky dobře vybavena. Měla 14 pudlovacích, 12 svářecích a 1 plamennou pec, dále pak 3 parní a jedno boční kladivo (buchary). Čtyři válcovací tratě byly vybaveny jednoduchými a dvojitými stolicemi, k provozu sloužilo 10 parních strojů a 28 kotlů v celkové síle 420 koní. Investice za toto vybavení dosáhly dvou milionů korun.

Zastavení výroby

Martinské pece a válcovna byly v roce 1902 po šestiletém provozu zastaveny, když byly zapáleny a první šarže naloženy v lednu 1896. V tomto roce bylo vyrobených 35 454 centů železa spojeno se ztrátou 222 184 korun. V roce 1901 pak bylo vyrobeno 22 115 q železa se ztrátou 231 500 korun. Bylo to krátce poté kdy nastoupil nový ředitel RBS ing. Jaroslav Jičínský po zemřelém Hugo Rittlerovi, jenž zemřel 7.10. 1900. Umlkl rachot parních bucharů, které za tichých nocí bylo slyšet daleko do širého okolí, zůstalo nečinně trčet k obloze 8 začernalých komínů, němí to svědkové zaniklých hutí, které nedosáhly ani půl století svého provozu ve výrobě železa.

Firma Strebelwerk

Opuštěné objekty Martinské hutě pronajala v roce 1906 německá firma Strebelwerke z Manheimu, které tu zřídila výrobu kotlů a litinových článků pro ústřední topení. Budova válcovny byla v roce 1910 po 8 letech klidu zařízena jako nová slévárna. Byly zde postaveny 2 kopalové pece (kopulové pece), 2 pojízdné jeřáby, 9 hydraulických formovacích strojů s moderní úpravnou písku a parní sušárnou. V provozu byla kotlárna, kde byly vyráběny kotle a nádrže.

Vývoj v průběhu a po první světové válce

Slibně rozvíjející se provoz však opět přerušila tentokráte první světová válka. Stav dělníků velmi poklesl. Proti r. 1913 , kdy bylo v železárnách zaměstnáno 691 dělníků a úředníků, poklesl stav na 445 zaměstnanců. Po vojenské službě bylo povoláno 246 zaměstnanců, z nichž se již mnoho z války nevrátilo. Také činnost odborové organizace ustrnula a na závodě byla dosazena vojenská správa. Nastala velká persekuce českého obyvatelstva. Nikdo nesměl opustit práci, kdo odmítl vykonávat špatně placenou práci v úkole, byl germánským vedením závodu a rakouskou soldateskou komandován přímo na frontu. Tímto opatřením byli postiženi slevači Ladislav Fiala, Arnošt Jech, Tomáš Kovacz a Arnošt Dumek. V závodní šatlavě pak byli zavřeni Josef Sedmík, Jindřich Prokeš, František Procházka a Josef Sedláček, který později z vězení uprchl. Špatně zásobováni a drahota byla v r. 1917 příčinou k zastavení práce. Do závodu se ihned dostavily dvě čety ozbrojených vojáků. Odborová organizace pak opět obnovila svoji činnost. Přihlásilo se do ní veškeré osazenstvo, dosáhlo se zvýšení mezd a částečně zlepšení zásobování. Po skončení války musel odejít závodní ing. Kunesch pro svoji bezohlednost k dělníkům. V roce 1920 vypukla velká generální stávka na rosicko-oslavansku. Spontánně se ji zúčastnili i dělníci železáren ze Zastávky. Někteří z nich byli uvězněni až na dobu 2 let jako Jindřich Toman a Jan Čech. Ostatní obdrželi několika měsíční žalář. V roce 1922 kdy železářský trh prodělával opět krizi byla 30. září strojírna zastavena a 220 dělníků propuštěno. V následujících letech se však situace zlepšila a to hlavně ve slévárně. Důvěrníkům se podařilo v roce 1927 uskutečnit dlouhodobý požadavek pracujících a to zřízení koupelny. Největší výrobní kapacity bylo dosaženo v r. 1929. Potom nastal opět pozvolný úpadek, který vyvrcholil v roce 1935, kdy byl celý závod uzavřen. Tak rosické železárny zanikly. V řízení jejich vystřídaly tři generace svobodných pánů Herringů, tři generace Kleinů, dvě generace svobodných Ulrychů a Offermanových. Zůstaly jen vzpomínky na tvrdou a poctivou práci dělníků.

František Procházka

Zdroj: Zpravodaj města Rosic, červen 1964; (archiv RNDr. Antonína Rady)

Skip to content