Přeskočit na obsah Přeskočit na levý panel Přeskočit na patičku

Historie železáren v Božím Požehnání

Rosické železárny v Zastávce (dnes objekty MetalPres s.r.o.) byly založeny v druhé polovině minulého století. Hlavní zásluhu na jejich vybudování má bezesporu Jan Arnošt Herring – předseda správní rady společnosti Rosických uhelných dolů.

Jan Arnošt Herring

J. A. Herring byl brněnským velkoobchodníkem a finančníkem říšsko-německého původu z Frankesdorfu, jako adoptovaný syn Jana rytíře Herringa, majitele rosických dolů, které počátkem roku 1803 založil. Od toho roku byl v čele tohoto prvního těžířstva, ze kterého později vznikl rosicko-oslavanský uhelný revír.

Když r. 1836 Jan rytíř Herring zemřel, připadla účast na dolech jeho nevlastnímu synovi Janu Arnoštu Herringovi.

Je nám znám také tím, že se svojí iniciativou přičinil v l. 1851-1855 o vybudování tratě Brno – Zastávka, která vedla k uhelným dolům v Zastávce.

Založení železáren

Jako podnikavý kapitalista přišel na myšlenku, jak ekonomicky využít uhlí, které se ve značném množství v revíru těžilo. Herring totiž počítal s tím, že železárny spotřebují ke svému provozu velkou část vytěženého uhlí – koksu a jelikož měl velké známosti s cizinou, získal účast na novém podniku belgické kapitalisty. Na základě statutu schváleného krajským horním hejtmanstvím v Olomouci, ze dne 12. prosince 1858, byl založen podnik Rosické těžařstvo železných hutí (Rossitzer Eisen Hütten Gewerkschacht) s počátečním kapitálem 400.000 zlatých.

Hlavní podíly na tomto podniku měli kníže Gabriel Alfons Chimay, rodem Belgičan, který byl v té době majitelem panství brandýského, které v letech 1583-1628 patřilo věhlasnému moravskému šlechtici Karlu st. ze Žerotína a bylo rovněž i jeho rodištěm.

Kromě knížete měli na novém podniku podíly dva další Belgičané a to, Jan Debatty a Alfred Davalle, dále svob. pán Jan Arnošt Herring, Theodor Offerman, majitel textilního závodu v Brně, František a Julius Rittler, spolumajitelé Rosických uhelných dolů.

Vysoká pec

Tato společnost započala v r. 1859 ihned se stavbou železáren a práce na nich byly ukončeny v r. 1862. Hutě byly postaveny v blízkosti železniční tratě, která, jak víme, byla zahájena v r. 1850 a dokončena v r. 1855. V železárnách byla postavena zděná kulatá 12 metrů vysoká pec vyztužená železnými kruhy. V ní se tavila železná ruda pomoci kamenouhelného koksu. Na Moravě to tehdy byla (r. 1861) třetí vysoká pec na kamenouhelný koks. První vysoká pec na koks byla ve Vítkovicích (r. 1831), druhá v Blansku (r. 1857), a tzv. „Alfonsova huť“ v Zastávce. Byla pojmenovaná po knížeti Chimay. Všechny ostatní pece používaly dřevěné uhlí.

Slévárna, válcovna

Dmýchací zařízení jako součást vysoké pece bylo vybaveno parním strojem o 60 koňských silách. Při vysoké peci byla vystavěna ještě slévárna, aby po odpichu pece teklo železo žlábkem do přistavěných pánví a použilo se k odlévání forem, které slevači v této slévárně zhotovili. Ve vysoké peci se mohlo tavit více než 50.000 q železa.

Jako další důležitý objekt byla v železárnách později postavena i válcovna. Tato válcovna s pudlovací pecí měla z počátku parní buchary o váze 60 – 80 q. Vyrábělo se tu železo pro kováře, komerční zboží a hlavně kolejnice. V r. 1863 bylo v provozu 10 parních strojů o 226 koňských sil.

Rudné doly

Aby byl zajištěn řádný provoz vysoké pece, muselo se vedení podniku starat o rudnou základnu. Postupně byly získány rudné doly na území okresu Ivančice v okruhu obcí Domašova, Javůrku a Zálesné Zhoře, na Velkobítěšsku, v okresu Hrotovice, několik dolů v katastru obcí Dukovan a Slatiny. Mimo to byla získána ložiska železné rudy i ve vzdálenějších okresích a to na Třebíčsku v obcích Bochovice a Petrovice, na Znojemsku, Mor. Budějovicku, Velko Meziříčsku, Tišnovsku a v okrese Bystřice nad Pernštejnem. Byly to ponejvíce doly malé a byl z nich těžen krevel, hnědel a magnezit s obsahem 35 – 45% železa.

Doprava železné rudy se prováděla jen koňskými potahy a skladovala se na prostranství před hutí. Před vchodem do železáren byla postavena také váha, u dnešního domu č. 24.

Železárny dlouhou dobu překonávali potíže spojené s tavením rud, které se dovážely z 29 dolů blízkého i vzdálenějšího okolí. Ruda totiž byla různého složení a každá z nich měla různý obsah železa. Tehdy nebylo dostatečných zkušeností s jejím jak mechanicky, tak chemickým zpracováním před vsázkou do vysoké pece. Další nemenší potíže spočívaly v tom, že koks vyrobený z kamenného rosického uhlí, obsahoval mnoho procent vody, síry a byl značně spékaný.

Belgičané prodávají podíly železáren

V roce 1868 bylo vyrobeno 72.000 q železa. Belgičtí kapitalisté znechucení tehdejšími neúspěchy a špatnou vyhlídkou na slibné zisky, své podíly, kterých měli 90 z celkového počtu 126, prodali a při svém odchodu současně odvolali i svého důvěrníka a ředitele železáren Augusta Schucharta. Herring získal za Belgičany náhradou brněnské kapitalisty Theodora Offermanna, Gustava Schoollera a Viléma Teubra, majitele textilních závodů. Na poradě těžířstva dne 23.5.1869 bylo rozhodnuto a schváleno změnit dosavadní firmu.

Rosicko báňská společnost

Ustavení nové společnosti se provedlo po schválení stanov 31.8.1870. Do čela nové „Rosicko báňské společnosti“ byl postaven jako president Jan Arnošrt Herring a více prezident JUDr. Eduard Rafael Ulrich. Na základě kupní smlouvy ze dne 31.8.1870 a „Rosickou železářskou a hutní společností“ byly koupeny železárny v Rosicích, nyní v Zastávce. Základní kapitál „Rosické báňské společnosti“ tvořil 5 milionů zlatých. Hlavní akcionáři byli vedle Herringa a bratří Kleinů brněnští kapitalisté. Práce na účet této nové společnosti začala dnem 1.10.1870.

František Procházka

Zdroj: Zpravodaj města Rosic, červen 1964; (archiv RNDr. Antonína Rady)

Skip to content